NAŠE ZVÍŘÁTKA

Oliva

Nazdárek já jsem Olivka
(Göttingenské prasátko).

Když se narodíte jako malé selátko, je celý svět růžový. Sotva jsem povyrostla a mohla od maminky a sourozenců do světa, tak jsem dostala mašli a měkoučkou krabici jako postýlku. Cestovala jsem dlouho a dlouho, ale ta cesta stála za to. Na konci mě totiž čekala nová úplně báječná rodina. Měla jsem maminku a dva malé kamarády, se kterými jsem mohla spát v postýlce. Všichni se o mě starali a rozmazlovali mě. Jenže ouha, to bylo jen první dny. Pak mi začali každé ráno všichni někam utíkat. A já zůstala doma sama. Co Vám je platná teplá postýlka, když zůstanete sami, někdy až do večera a je vám mooc smutno. Nejdřív jsem brečela, ale to nepomáhalo. A tak jsem se rozhodla, že se prostě zabavím sama. A co dělají prasátka nejraději, no přece ryjí. Do podlahy se tedy moc rýt nedalo, ale brzy jsem objevila, že třeba takový gauč nebo postýlka je výborné místo na rytí. A taky že, když se dostatečně snažím, tak zoubky odtrhnu kousek naší kožené tapety a pak už jen stačí trhat a škubat a můžu si udělat úplně nový pelíšek z kousků tapet. No nevím, jak je to možné, ale moje rodina mě asi přestala mít ráda. Křičeli na mě a nakonec mě zavřeli do koupelny. Pak pro mě přijela nějaká teta. Vzala mě do náruče a odvezla pryč. Nejdřív jsem byla vyděšená, kamže to vlastně jedu. Tak kam mě odvezli nebyla teplá podlaha ani voňavá postýlka. Bála jsem se teda moc. Ale brzy jsem zjistila, že tady je to vlastně paráda. Můžu si chodit kam chci a rýt pěkně ve voňavé hlíně. Mám tu i svůj bahenní bazének na válení a teplou postýlku u kamen na spinkání a taky spoustu pohádkovozahradních kamarádů. A taky jsem tady našla svou vekou lásku. Oslíka Rastyho. Celé dny mi dokáže něžně okusovat zádička a já mu zato šeptám do ouška ty nejněžnější větičky. Rasty je prostě moje velká láska a já jeho.

Máňa

Psst poslouchej já jsem husssá labutí a říkají mi Máňa.

Když se vyklubete na svět jako malé house, čekáte, že Vás přivítá maminka a že se kolem Vás budou batolit ségry a bráchové. Aspoň takhle jsem si to představovala, když jsem si ještě snila uvnitř vajíčka. Pak něco puklo, já se vykulila na svět a kolem mě bylo jen bílé ticho. Žádná maminka, ani sourozenci. Nic jen ticho. Pak mě najednou někdo vzal a HURÁ, slyšela jsem husí štěbetání. Určitě mě nesou za maminkou. Jaaau, dostala jsem ránu za krčíček a pak další do hlavičky a pak další a další. Už jsem si myslela, že je po mně, když jsem slyšela. Honem jí vem než jí uštípají. Jenže to už mi bylo jedno. Nechtělo se mi tady být. Co tu budu dělat? Nemám maminku ani sourozence. Nikdo mě vlastně nechce. Asi jsem měla zůstat ve vajíčko jako ostatní. Tenhle svět není k malým husičkám moc přátelský. Zatímco jsem seděla na dně kyblíku, který se kymácel a asi někam cestoval, moje dušička si přemýšlela, jak se dostat ven z malého žlutého tělíčka. Když najednou.....najednou.....byla tam maminka. Maminku poznáte hned. Jde z ní růžové světlo a teplo. A je Vám u ní taaak dobře. Něčí ruce mě vzali a já se ocitla v oparu lásky a tepla. Už se mi vůbec nechtělo umřít. Mám svoji maminku. Budu u ní spát pod křídly. A taky si jí musím hlídat, když se mi hned na začátku života ztratila. /

A tak naše Máňa vyrostla v posteli a dodnes spí u postele jako hlídací pejsek. Svoji lidskou maminku si střeží stále. Jen s tím rozdílem, že místo roztomilého housátka běhá po Pohádkové zahradě pěkně velká husička. Až k nám přijdete, nemusíte se jí bát. Sice hlasitě křičí a kejhá, ale to se Vám jen snaží vypovědět všechno, co se od rána v zahradě událo. A že toho každý den není málo.

Mája

Ahoj já jsem Májenka, maminka byla holandská zakrslá kozička Anežka a tatínek je kozlík Matěj z Pohádkové zahrádky. Narodila jsem se doma v postýlce. No fakt. Myslíš, že se kozička nemůže narodit v posteli? Tsss. Náhodou může a taky může jezdit autem a spát na gauči a v létě se jezdit koupat k vodě. My kozičky jsem totiž děsně chytré víte? Umím chodit na záchůdek a taky vím, že doma se kytičky nežerou. Miluju dobrůtky a svojí paničku. A nemám ráda zimu a mokro. Víte, co je nejhorší? Mít mokrá a studená kopýtka. Když prší, tak mě tedy ven nedostanou. Až k nám přijdete do Pohádkové zahrady, tak Vám zkontroluju kočárek nebo kabelu. No musím vědět, jestli tam pro mě náhodou nemáte nějakou tu dobrůtku. Nemáte? Tak to Vás možná trknu. Ale jen malinko, abyste věděli, že příště mi máte přinést aspoň mrkvičku.

Ahoj já jsem Ťapinka

Už když jsem se narodila jako malé koťátko, bylo mi jasné, že tenhle svět se s kočkama nemazlí. No vážně. Bylo nás 5 malých kočičích miminek. Měli jsme často hlad a byla nám zima. Moji sourozenci se postupně ztráceli, až jsem zůstala jen já a moje sestřička Minda. Nějací lidé, co se o nás občas starali, nás jednoho dne vzali a strčili za velkou zelenou bránu, na které byl nápis Pohádková zahrada. Byly jsme obě ještě malá koťátka, hladová a tolik vyděšená. Takže když u brány zastavilo auto, honem jsme se pod něj schovali. Dlouho nám ale ta schovka nevydržela. Objevily se další ruce, které nás zpod auta vytáhly. Báli jsme se, že už je s námi konec. Jenže ty ruce vůbec nebyly zlé. A patřil k ním i hlas, milý a konejšivý. Najednou jsem ležela v teplém pelíšku, před sebou mističku mlíčka pro koťátka, které tak báječně hřeje v bříšku. A ty ruce hladily a konejšily. Mrkla jsem na Mindu. Tady je asi kočičí nebe. Tady už sestřičko moje milá zůstaneme navěky.

Seznamte se. Já jsem Mikuláš, kocour pohádkovozahradní

Kdysi jsem měl svojí malou paničku. Slečnu, co si vyjela na prázdniny k babičce. Tam mě objevila a zamilovali jsme se do sebe. Jenže prázdniny skončily a moje milovaná malá princezna musela zpátky do města. A já byl najednou navíc. Nikdo mě nechtěl a ve městě v bytě prý žít nemůžu. Aspoň to povídali rodiče mojí dosavadní paničky. Bylo hodně pláče. Já se toulal venku a řeknu Vám, ani se mi nechtělo moc žít. Co taky s kocouřím životem, když vás nikdo nechce. Najednou se moje panička vrátila. Sice byla ještě smutná, ale už neplakala. Vlítl jsem jí do náruče. A předl a pusinkoval jí. Pak jsme spolu jeli daleko daleko až do Pohádkové zahrady. Tady prý budu od teď bydlet a ona mě bude chodit navštěvovat. No a kdyby chodit přestala, tak už to bez ní taky zvládnu. Mám tu spoustu kočičích kamarádů, teplý pelíšek u kamen a vždycky plnou misku dobrůtek. A to nejdůležitější. Milují mě tu a já miluju je. No fakt. Klidně se přijďte podívat.

Mňaaau já jsem Malá Číča.

No nekoukej, prostě se tak jmenuji. Malá Číča. Ale klidně bys mi mohl říkat malá čarodějka. Znám totiž věci mezi nebem a zemí, které jsou vám dvounožcům utajené. A vidím věci, které ty nevidíš. Svojí paničku jsem si přivolala, protože prostě patříme k sobě. A jen my dvě známe pouta, které nás spojují už odpradávna. A tak jsem přijela jedné zimní noci jako malé koťátko, které zachránili z útulku, kde kočičko umírali. Aspoň tak si to všichni mysleli. A jen já a moje panička víme, že jsem to všechno zařídila tak, abychom zase mohli být nějaký čas spolu. A teď už to víte i vy.