Líza, hnědá kozička, která vítá návštěvníky hned brány Pohádkové zahrady. Opře si o vás hlavičku a trpělivě čeká, až ji
podrbete. Bytost s otiskem anděla. Není mnoho takových. Poznáte to, podle
zvláštního klidu, který vás obklopí, když se jí dotknete. Od první chvíle vím, že patříme k sobě. Neprotestovala, když
jsme pro ni v mrazech přijeli, abychom jí odvezli z místa, kde jí nic
hezkého nečekalo. Jen se tiše dívala a tichounce pomekávala. Nebylo jí úplně
dobře. V bříšku měla dvě kůzlátka. Ale taky obrovské množství
parazitů ti ji užírali zevnitř. Bojovali jsme s nimi víc jak rok, než
se nám jich podařilo zbavit úplně. A teprve, když z Lizinky vyšlo obrovské několikametrové klubko toho vnitřního nepřítele, rozkvetla, změnila se jí srst a
konečně začala přibírat. Když poprvé vystoupila z auta v Pohádkové
Zahradě bylo skoro 15 stupňů pod nulou. Mraz nás štípal do tváří. Neměla jsem pro ni ani stáj. Všechno se seběhlo tak rychle. Tam kde byla uz zustat nemohla, to by nepřežila ona ani kůzlátka, která ještě ani nestihla poznat tenhle svět. Chtěla jsem ji zkusit dát do našeho malého stádečka. Ale Rozarka měla jiny názor. Líza se ji vubec nelíbila, trkala ji a vyháněla na mraz. A protože ji vyháněla Roza, brzy se přidali i ostatní. Líza stále se sklopenou hlavičkou, na zádech jí pomalu roztávaly sněhové vločky a tiše si pomekávala. Možná, kdyby neměla
v bříšku miminka, tak se jí ani nechtělo žít. Bylo mi jí tak líto. Vzala jsem jí kolem krku. Pojď Lízinko, budeš spát v seníku,
tam ti bude dobře. Odvedla jsem ji do seníku a Lízinka si spokojeně ustlala na
seně ze kterého tahala voňavá stébla a labužnicky je uždibovala. Na seně jí
bylo evidentně dobře. Zvedla jsem se, že jí tam nechám spát a pojedu domů.
Jenže Lízinka se zvedla taky. Kam jdeš? Mekla si tiše. Nechci tu být sama.
Pohladila jsem ji po hlavičce a ona se ke mně přitiskla. Vyšla jsem ze seníku
za Pepínem. Nemůžu jí tady teď nechat. Pepíno jen obrátil oči v sloup a
šel si ustlat v kuchyni u kamen. Anežka s Májenkou ho poslušně
následovaly. Anežka, která jinak cizí kozy moc nemusí, jako by vytušila, že je
Líze zle, k ní přitiskla svou rohatou hlavičku. Neboj nic Lízinko, mamínka
se o tebe postará. Však o mě se taky postarala a budeme kamarádky. Pak už honem
obě zmizely v teple u kamen. Ustlala jsem si vedle Lízinky. Seno krásně
vonělo a za chvíli jsme si seník zadýchaly tak, že nám bylo teplo. Myslela jsme
si, že budu s Lízou spát jednu noc a pak to nějak uděláme. Jenže Líza se
rozhodla, že nad ránem porodí. Kůzlátka přišla na svět sice maličkatá, ale
chtivá života a maminčina mlíčka. Po pár hodinách jsem pochopila, že to
nejhorší máme teprve před sebou. Lízinka kdysi prodělala zánět vemene a po
původní dost drastické léčbě jí zbyly srůsty, přes které nemohlo mlíčko ven.
Volali jsme našeho pana veterináře. Kůzlátka zatím pila z jednoho zdravého
struku. Druhá část vemínka nabývala na objemu, byla rudá a horká. Pan veterinář se zamračil. To není dobré tohle. To mlíko musí ven a je jen
jedna možnost, která ji nebude tolik bolet. Uz si toho zažila chudák dost. Ukázal mi, jak zavést kanylu do struku a přes ní opatrně a
pomalu oddojit. Líza byla trpělivá pacientka a já se snažila být co
nejjemnější. I tak nás dvakrát denně čekala peripetie zavedení kanyly a
pomaličkého dojení horkého struku. Celá moje přítomnost se smrskla na snahu
ulehčit Lízince v jejím trápení. Vemínko měla stále horké a bolavé a každé
dojení jí způsobovalo další a další bolest. Přesto trpělivě stála a jen si tiše
pomekávala. Vzburcovala jsem všechny známé i neznámé, obvolala i obeslala
každého o kom jsem si myslela, že by nám mohl jen trošku pomoct. A tak Lízince
v její "potíži" pomáhali kvantoví léčitelé, já jí mazala vemínko na
střídačku koloidním stříbrem, přikládala tvaroh, nasadila homeopatika a opatrně
jemně neustále rozmasírovávala srůsty. Po pár dnech jsem nemohla na ruku a
v dlani se mi šířil zánět. Ale srůsty pomalu pomaličku povolovaly. Stále
jsem zůstávala s Lízou v seníku, kůzlata se batolila kolem nás.
Jednou v noci mě probudilo její slabounké pomekávání. Mikeš
s Betynkou, jak jsme její dětičky pojmenovali mi ležely na klíně a
spokojeně spaly. Lízinka si ke mně přitiskla hlavičku, tak jak to dělá dodnes.
Vemínko ji evidentně bolelo. Měla ho stále horké a velké. Namazala jsem jí ho
stříbrem a pomalu pomaličku jsem začala masírovat. Když najednou jsem to
ucítila, takové slabounké křup křup... srůsty zřejmě povolily a ze struku
vyrazil pramínek mlíčka. Ne velký, ale vyrazil. Už jsme nepotřebovali kanylu.
Oddojila jsem všechno, až vemínko krásně splasklo, i tak mi to trvalo víc jak
půl hodiny. Líza si o mě opírala hlavičku a bylo vidět, že už je jí konečně
lépe. Pak si ustlala a Betynka s Mikešem se k ní ve spánku přitiskli.
Líza se po mně podívala a v tom pohledu bylo vše. Jsme sví...jak říkali
indiáni a my dvě to věděly. Jsme sví, já a ona. Pomalu jsem vyšla do mrazivé
noci. Na nebi někdo rozsypal snad tisíce hvězd. Tady mimo město zářily jak
démanty a možná, kdybych natáhla ruku, tak si jednu utrhnu. Šla jsem tiše přes
zahradu. Všichni spali, bylo těsně před svítáním. Uvařila jsem si čaj a vrátila
se za Lízinkou. Stála v seníku a u každého jejího struku bylo přisáté
jedno kozí miminko. Složila jsem se do sena a tak mě ráno našel Pepíno. Jak tam
spím s vychladlým čajem v ruce. Únava z několikadenního
nevyspání i stres si vybrali svou daň. Zánět v ruce jsem léčila ještě
několik týdnů. Ale bylo mi to jedno. Líza vodila spokojeně svoje dětičky po
zahradě a brzy se k nim přidala i Anežka s maličkatou Májenkou. Spolu
tak vytvořili stádečko. Lízinka už nebyla sama. Věděla jsem, že už jí nikdy
nedám připustit. Tohle martirium mi úplně stačilo. Její děti zůstanou
s ní u nás v Pohádkové zahradě, aby už nikdy nebyla sama. No a abych
já nemusela spát s ní v kozím domečku. A tak vás za branou Pohádkové zahrady
překvapí tři kozenky. Lízinka, Mikeš a Betynka. Lízinku poznáte lehce podle
zvláštního vemínka, ale hlavně podle toho, že když jí pohladíte, rozhostí se ve
vás zvláštní klid a mír. Má totiž v sobě otisk anděla a takových bytostí
není mnoho. A já jsem ráda, že jedna z nich si našla cestu do mého života
a díky Pohádkové zahradě i k vám. Díky Lízinko, za to, že jsi
s námi.