NAŠTĚSTÍ UŽ JE TO DÁVNO, TENHLE PŘÍBĚH JE DVA ROKY STARÝ, ALE VZPOMÍNKA NA MALOU DOBBY, KTERÁ NEMUSELA ZEMŘÍT JE STÁLE ŽIVÁ,. 

Dějství prvé: krásný letní teplý podvečer. On a ona. Vyráží na večerní procházku kolem Pohádkové zahrady. Už je sice dávno zavřeno, ale za plotem se pasou ovečky. Je bájo sednout si na stráň u plotu a pozorovat ovénky, které jsou zvědavé a za chvíli se přiloudají za večerními návštěvníky na obhlídku. On i ona trhají lístečky a větvičky a podávají je ovečkám skrz plot. Ovečky je nadšeně baští. A jim oběma se zdá, že chudinky ovečky jsou hladové. Stačí se rozhlédnout po areálu zahrady. Tráva je zde krátká, vypasená a ovečky baští všechno co dostanou přes plot. Otevřené dveře do seníku, kam si mohou zajít na seno nejsou od silnice vidět. V tu chvíli jeden z nich dostane nápad. Chudinkám ovečkám přilepšíme. Hned druhý den navečer přijíždí k plotu zahrady auto. Zahrada už je zamčená, nikde nikdo, jen ovečky se pasou za plotem a vyhlížejí každovečerní kamarády. Z auta vystoupí každý z nich obtěžkán taškou plnou pečiva, tvrdého i včerejšího. Počkejte holky, to si dáte. Pár rohlíků zkusí prostrčit přes plot. Ovečky se o ně téměř porvou a tak jsou obě tašky vzápětí vysypány za plot pohádkové zahrady. A ovečky baští a baští a baští. Ti dva spolu sedí, drží se za ruce a kochají se tím, jak ovečkám chutná. Dnes jsme udělali dobrý skutek. Dějství druhé: o pár hodin později je dílo zkázy dokonáno. Ve dvou výbězích leží nafouklé ovečky ve velkých bolestech, umírají. Klečím v ovčím domečku na mokré slámě. Nohy zelené od ovčího průjmu neřeším. V ruce držím stříkačku s roztokem sody a snažím se jí jedné z nadmutých oveček dostat do hubinky. Včera jsem si pořezala dlaň. Solný roztok sody pálí do řezných ran jak čert a ta bolest je vlastně vítaná. Aspoň trošku přehluší tu větší, hlubší bolest, která mi někde uvnitř trhá vnitřnosti. Bolest z utrpení těch zvláštních bytostí, kterým mi lidé říkáme ovce. Nejhůř je na tom roční Dobby. Dostává roztok a snažím se jí trošku rozpohybovat, ale je to marné. Když jí zvednu, nohy i hlava jí visí bezvládně dolů. Musím jít dát roztok dalším ovečkám. Napojím Andělku a vracím se zpátky zkontrolovat Dobby. Dějství třetí: máma Molly, roční Dobby a její letošní jehňátko Fofola, a ...já. Dobby leží, je jí moc zle, má bolesti. Dostala všechny léky, které by jí mohly pomoci ale nic nezabírá. Dobby odchází. Dobby se narodila vloni Mollynce, naší vůdkyni stáda. I Molly je moc zle. Přesto vede své dvě letošní jehňátka z ohrady do nedalekého křoví. Chvíli tam zůstávají spolu, jako by jim máma Molly něco říkala. Jehňata si lehají do trávy a Molly se vrací zpátky do domečku k nám...k Dobby. Dobby těžce dýchá. Snažíme se jí několikrát zvednout, ale je to marné. Molly si lehá vedle Dobby a ta si pokládá hlavu na její krk. Molly něžně a úplně jemně oňuchává Dobbynce tlamičku. Jako by ji uklidňovala. Z druhé strany leží u Dobby její letošní holčička Fofola. Když se podívám blíž, vidím něco neuvěřitelného. Molly tečou z očí slzy. Velké slané kapky se řinou z jejích očí jedna za druhou a vytváří mokrou cestičku ve vlně na tvářích. A stejné slzy tečou i z očí Dobby. Sedám si k nim a beru jejich hlavy do dlaní. Právě mi někdo vyrývá ostrým perem další jizvu do srdce. Dobby naposledy zhluboka vydechne a její hlavička povolí. Molly má zavřené oči a z pod víček jí proudí korálky slz. Brečím spolu s ní a bolest a marnost mi trhají srdce na kusy. Vycházím ven do ostře bodavého slunce, když si uvědomím, že nikde nevidím malou Fofolu. Probíhám ohrady i areál zahrady v děsu, že někde najdu ležet malé mrtvé jehňátko, ale Fofola nikde. Až ji nakonec najdu ve starém domečku po králíkách, jak stojí v koutě, kouká do tmy a z očí se jí, stejně jako Mollynce řinou korálky bolesti, slané slzy. Tohle není špatná pohádka se špatným koncem ani blbě napsaná story. Tohle byla realita našeho dnešního dne. Ještě nemáme vyhráno, ale věříme, že všechny ostatní ovečky už jsou stabilizované a přežijí. S jakým možným poškozením jater nebo bachoru, to se teprve uvidí. A pro ty dva, až půjdou zase kolem nás mám vzkaz. Naše stádo už díky vám nikdy nebude stejné. Zůstane v něm bolest dnešního dne a taky v něm bude o jednu ovečku míň. Možná jste to mysleli dobře, možná nevíte, že pečivo může ovečky (ale taky koně nebo kozy) zabít. Možná jste chtěli udělat dobrý skutek a možná to byla jen hloupost. Všechno možná, ale pro nás díky vám už nikdy nic nebude jako dřív. NEKRMTE PROSÍM NIKDY A NIKDE ZVÍŘATA BEZ DOVOLENÍ MAJITELŮ. ZABÍJÍTE JE A JIM I NÁM ZPŮSOBUJETE NESMÍRNÉ UTRPENÍ. DĚKUJEME 


Líza 

Líza, hnědá kozička, která vítá návštěvníky hned brány Pohádkové zahrady. Opře si o vás hlavičku a trpělivě čeká, až ji podrbete. Bytost s otiskem anděla. Není mnoho takových. Poznáte to, podle zvláštního klidu, který vás obklopí, když se jí dotknete. Od první chvíle vím, že patříme k sobě. Neprotestovala, když jsme pro ni v mrazech přijeli, abychom jí odvezli z místa, kde jí nic hezkého nečekalo. Jen se tiše dívala a tichounce pomekávala. Nebylo jí úplně dobře. V bříšku měla dvě kůzlátka. Ale taky obrovské množství parazitů ti ji užírali zevnitř. Bojovali jsme s nimi víc jak rok, než se nám jich podařilo zbavit úplně.  A teprve, když z Lizinky vyšlo obrovské několikametrové klubko toho vnitřního nepřítele, rozkvetla, změnila se jí srst a konečně začala přibírat. Když poprvé vystoupila z auta v Pohádkové Zahradě bylo skoro 15 stupňů pod nulou. Mraz nás štípal do tváří.  Neměla jsem pro ni ani stáj. Všechno se seběhlo tak rychle. Tam kde byla uz zustat nemohla, to by nepřežila ona ani kůzlátka, která ještě ani nestihla poznat tenhle svět. Chtěla jsem ji zkusit dát do našeho malého stádečka. Ale Rozarka měla jiny názor. Líza se ji vubec nelíbila, trkala ji a vyháněla na mraz. A protože ji vyháněla Roza, brzy se přidali i ostatní. Líza stále se sklopenou hlavičkou, na zádech jí pomalu roztávaly sněhové vločky a tiše si pomekávala. Možná, kdyby neměla v bříšku miminka, tak se jí ani nechtělo žít. Bylo mi jí tak líto. Vzala jsem jí kolem krku. Pojď Lízinko, budeš spát v seníku, tam ti bude dobře. Odvedla jsem ji do seníku a Lízinka si spokojeně ustlala na seně ze kterého tahala voňavá stébla a labužnicky je uždibovala. Na seně jí bylo evidentně dobře. Zvedla jsem se, že jí tam nechám spát a pojedu domů. Jenže Lízinka se zvedla taky. Kam jdeš? Mekla si tiše. Nechci tu být sama. Pohladila jsem ji po hlavičce a ona se ke mně přitiskla. Vyšla jsem ze seníku za Pepínem. Nemůžu jí tady teď nechat. Pepíno jen obrátil oči v sloup a šel si ustlat v kuchyni u kamen. Anežka s Májenkou ho poslušně následovaly. Anežka, která jinak cizí kozy moc nemusí, jako by vytušila, že je Líze zle, k ní přitiskla svou rohatou hlavičku. Neboj nic Lízinko, mamínka se o tebe postará. Však o mě se taky postarala a budeme kamarádky. Pak už honem obě zmizely v teple u kamen. Ustlala jsem si vedle Lízinky. Seno krásně vonělo a za chvíli jsme si seník zadýchaly tak, že nám bylo teplo. Myslela jsme si, že budu s Lízou spát jednu noc a pak to nějak uděláme. Jenže Líza se rozhodla, že nad ránem porodí. Kůzlátka přišla na svět sice maličkatá, ale chtivá života a maminčina mlíčka. Po pár hodinách jsem pochopila, že to nejhorší máme teprve před sebou. Lízinka kdysi prodělala zánět vemene a po původní dost drastické léčbě jí zbyly srůsty, přes které nemohlo mlíčko ven. Volali jsme našeho pana veterináře. Kůzlátka zatím pila z jednoho zdravého struku. Druhá část vemínka nabývala na objemu, byla rudá a horká. Pan veterinář se zamračil. To není dobré tohle. To mlíko musí ven a je jen jedna možnost, která ji nebude tolik bolet. Uz si toho zažila chudák dost.  Ukázal mi, jak zavést kanylu do struku a přes ní opatrně a pomalu oddojit. Líza byla trpělivá pacientka a já se snažila být co nejjemnější. I tak nás dvakrát denně čekala peripetie zavedení kanyly a pomaličkého dojení horkého struku. Celá moje přítomnost se smrskla na snahu ulehčit Lízince v jejím trápení. Vemínko měla stále horké a bolavé a každé dojení jí způsobovalo další a další bolest. Přesto trpělivě stála a jen si tiše pomekávala. Vzburcovala jsem všechny známé i neznámé, obvolala i obeslala každého o kom jsem si myslela, že by nám mohl jen trošku pomoct. A tak Lízince v její "potíži" pomáhali kvantoví léčitelé, já jí mazala vemínko na střídačku koloidním stříbrem, přikládala tvaroh, nasadila homeopatika a opatrně jemně neustále rozmasírovávala srůsty. Po pár dnech jsem nemohla na ruku a v dlani se mi šířil zánět. Ale srůsty pomalu pomaličku povolovaly. Stále jsem zůstávala s Lízou v seníku, kůzlata se batolila kolem nás. Jednou v noci mě probudilo její slabounké pomekávání. Mikeš s Betynkou, jak jsme její dětičky pojmenovali mi ležely na klíně a spokojeně spaly. Lízinka si ke mně přitiskla hlavičku, tak jak to dělá dodnes. Vemínko ji evidentně bolelo. Měla ho stále horké a velké. Namazala jsem jí ho stříbrem a pomalu pomaličku jsem začala masírovat. Když najednou jsem to ucítila, takové slabounké křup křup... srůsty zřejmě povolily a ze struku vyrazil pramínek mlíčka. Ne velký, ale vyrazil. Už jsme nepotřebovali kanylu. Oddojila jsem všechno, až vemínko krásně splasklo, i tak mi to trvalo víc jak půl hodiny. Líza si o mě opírala hlavičku a bylo vidět, že už je jí konečně lépe. Pak si ustlala a Betynka s Mikešem se k ní ve spánku přitiskli. Líza se po mně podívala a v tom pohledu bylo vše. Jsme sví...jak říkali indiáni a my dvě to věděly. Jsme sví, já a ona. Pomalu jsem vyšla do mrazivé noci. Na nebi někdo rozsypal snad tisíce hvězd. Tady mimo město zářily jak démanty a možná, kdybych natáhla ruku, tak si jednu utrhnu. Šla jsem tiše přes zahradu. Všichni spali, bylo těsně před svítáním. Uvařila jsem si čaj a vrátila se za Lízinkou. Stála v seníku a u každého jejího struku bylo přisáté jedno kozí miminko. Složila jsem se do sena a tak mě ráno našel Pepíno. Jak tam spím s vychladlým čajem v ruce. Únava z několikadenního nevyspání i stres si vybrali svou daň. Zánět v ruce jsem léčila ještě několik týdnů. Ale bylo mi to jedno. Líza vodila spokojeně svoje dětičky po zahradě a brzy se k nim přidala i Anežka s maličkatou Májenkou. Spolu tak vytvořili stádečko. Lízinka už nebyla sama. Věděla jsem, že už jí nikdy nedám připustit. Tohle martirium  mi úplně stačilo. Její děti zůstanou s ní u nás v Pohádkové zahradě, aby už nikdy nebyla sama. No a abych já nemusela spát s ní v kozím domečku. A tak vás za branou Pohádkové zahrady překvapí tři kozenky. Lízinka, Mikeš a Betynka. Lízinku poznáte lehce podle zvláštního vemínka, ale hlavně podle toho, že když jí pohladíte, rozhostí se ve vás zvláštní klid a mír. Má totiž v sobě otisk anděla a takových bytostí není mnoho. A já jsem ráda, že jedna z nich si našla cestu do mého života a díky Pohádkové zahradě i k vám. Díky Lízinko, za to, že jsi s námi.  

Šérchán

14.06.2021

Nemusíš být nutně u všeho... přibrzdil mě Pepíno. Jen jsem pokrčila rameny, no nemusím, to je fakt. Ale na druhou stranu, od toho jsem tady. Komu ti lidé mají zavolat, když potřebují pomoct? Nemůžu nejet, prostě nemůžu. Když mi před chvílí zavolala kamarádka Jaruška, že jejich Šérchána asi srazilo auto a že to s ním vypadá zle, rychle jsem...

Malý Píp... mnozí ho znáte. Jednou večer jsem ho našla v krabici v bistru Pohádkové zahrady. A byla to rázem láska na první pohled. Oboustranná. Když jsem držela v ruce to maličkaté sotva vylíhlé kachňátko, rozbušilo se mi srdce víc, než v 15ti na prvním rande. A Píp? Ten měl jasno hned od začátku. Jsem jeho maminka. Patříme prostě...

Často se nás lidé ptají, proč jsme se rozhodli zachraňovat zrovna hospodářská zvířata. Co bylo tím spouštěcím momentem, který posunul náš život od chovu terarijních zvířat ke kozám a ovcím? Když píšu tyhle řádky, kousek ode mě na gauči leží kozička. Vedle v ložnici se Pepíno kouká na televizi a malá ovečka Heidi mu leží u nohou. Proč se snažíme...

Život píše příběhy a já jsem jen jejich zapisovatelem. Někdy jsou veselé a jindy přes slzy nevidím slunce. Ale každý z těch příběhů stálo za to prožít. Často mi píšete, ať napíšu knížku. Jedou možná. Zatím mi práce kolem mých zvířecích kamarádů zabírá veškerý čas. Ale aby se ty naše příběhy neztratily v čase, rozhodla jsem se psát blog...o...

Vytvořte si webové stránky zdarma! Tento web je vytvořený pomocí Webnode. Vytvořte si vlastní stránky zdarma ještě dnes! Vytvořit stránky