Pípova dobrodružství

Malý Píp... mnozí ho znáte. Jednou večer jsem ho našla v krabici v bistru Pohádkové zahrady. A byla to rázem láska na první pohled. Oboustranná. Když jsem držela v ruce to maličkaté sotva vylíhlé kachňátko, rozbušilo se mi srdce víc, než v 15ti na prvním rande. A Píp? Ten měl jasno hned od začátku. Jsem jeho maminka. Patříme prostě k sobě. Od první chvíle si mě hlídal, v noci spal na polštáři u mé hlavy a tichým ševelením mi sděloval dojmy a postřehy ze svého kachňátkového světa. Když mě neviděl, ozýval se hlasitým štěbetáním a dožadoval se okamžité nápravy...potřeboval být prostě stále se mnou. Poté, co mě objevil, si ještě dlouho štěbetáním stěžoval na to, že jsem ho nechala samotného a vystavila tím jeho křehkou dušičku frustraci z opuštění. Celkem rychle se naučil následovat nás do auta, vyskakovat z auta a chodit s námi do zahrady. Byl s námi u vody, koupat se, chodil na procházky. A jak rostl, tak se pomalu osamostatňoval. Víc a víc se družil s kachnami, které bydlí v Pohádkové zahradě. Zvlášť jedna, Lady se mu zalíbila. S Lady trávil Píp víc a víc času, i když večer si mě vždycky hlídal, abychom náhodou neodjeli domů bez něj. Až přišel večer, kdy Píp už na zavolání nepřiběhl. Našli jsme ho spinkat spolu s Lady ve voliéře u bazénku. Ten večer jsme odjížděli poprvé domů bez Pípa. Za dvě hodiny jsem to nevydržela a letěla zpátky do zahrady. V autě jsem si přehrávala scénáře, jak Píp běhá po voliéře a hledá mě (pro jistotu a jeho bezpečnost byl na noc zavřený) a viděla se, jak ho vysvobozuji a vezu domů. Rychle jsem zaparkovala auto a poslední metry k voliéře, kde trávil Píp noc, jsem doslova letěla. K mému překvapení leželi Píp s Lady vedle sebe a spokojeně spali. Že jsem je přišla zkontrolovat zaregistrovala jen Lady. Píp si spokojeně pochrupával a rozhodně jsem mu nijak nechyběla. Následující dny trávil Píp s Lady a velmi rychle se naučil chodit spát do voliéry, odkud jsem ho každé ráno pouštěla. Pomalu také začínal trénovat lítání. Nejdřív se rozběhl a vznesl se kousek, kousíček nad zem, pak výš a pak výš a dál....až jednoho dne zakroužil nad Pohádkovou zahradou. Kdo šel tenkrát okolo, tomu se naskytl bláznivý obrázek ženský, která běží za letící kachnou a volá Pípe, PÍÍÍPÉÉÉÉ okamžitě dolůůů. Píp objevil kouzlo létání. Od té doby často krouží nad zahradou i cvičákem, aby poté elegantně a splavně přistál u bazénku s vodou. Jasně, že mi bliklo již několikrát, že může uletět, ale stále jsem se utěšovala, že je ještě malý a neuletí. Až do včerejška. Píp nepřiběhl na večeři a nebyl ani nikde s kachnami. Lady osamoceně chodila po zahradě. Prošli jsme s Pepínem zahradu snad tisíckrát, volali a Píp nikde. "Určitě je někde s kachnami a je mu dobře. Přeci jsme věděli, že je to divoká kachna, vrátil se ke svým." Pokoušel se mě utěšit Pepíno a přitom měl sám v očích slzy. Pípe ach Pípe. Vyrazila jsem, projít okolí a podívat se k rybníku, který je hned za Pohádkovou zahradou. Už na hrázi jsem nemusela dlouho hledat. Křik kachního hejna byl slyšet na dálku. Došla jsem co nejblíž, ale kachní hejno bylo až na druhé straně, kam se nedalo dostat. "Píííípéééé, Píííípéééé..." Volala jsem co nejhlasitěji, abych přehlušila křik kachního hejna. Zdálo se mi to, nebo se jedna kachna rozjela směrem ke mně? Jedna kachna jela opravdu po hladině rybníka ke mně, ale hned se zase otočila, vrátila se zpět, a dál si něco důležitě sdělovala s ostatními kachnami. Je to Píp, není to Píp. Nevím. Pomalu jsem se vracela do zahrady a slzy mi rozmazávaly okolní svět. Možná jsem měla poslechnout Lucku a Pípovi zastřihnout křídla, letělo mi hlavou. Jenže hned se ve mně ozval jiný hlas. A ty bys chtěla žít s ustřiženými křídly? Vyměnila bys svobodu a dobrodružství za pocit jistoty, bezpečí a plného břicha? Zrovna ty? Kdo jednou okusil svobodu letu, nikdy na ni nezapomene a ty bys mu ji dokázala vzít? Vím, že nedokázala. Představa, jak se Píp se zastřiženým křídlem rozbíhá, aby vzápětí zjistil, že nemůže vzlétnout je stejně bolestná, jako pocit, že už ho nikdy neuvidím. Nedokázala bych ho připravit o svobodu a možnost volby, žít si po svém.

Slzy mi pomalu osychaly a nad hlavou mi postupně přelétla divoká holubice, volavka a nakonec s křikem divoká kachna. Byl to Píp? Nevím. Ale každopádně po příchodu do zahrady mi přiběhl naproti a rozčileně se dožadoval večeře. Smála jsem se a brečela zároveň, hladila po jeho dokonale hladkém peří, obdivovala krásně rostlá křídla. Ne nedokázala bych do nich střihnout. Po večeři se Píp odkolébal do svého domečku a spokojeně se přitiskl k Lady. A tak až k nám příště přijdete do Pohádkové zahrady, možná u nás potkáte divokou kachnu Pípa, možná. A možná ji uvidíte mezi divokými kachnami na Chrudimce nebo na nedalekém rybníku. Záleží jen na něm, kde bude chtít žít. Píp, mě stejně, jako mnozí moji zvířecí kamarádi učí bezpodmínečné lásce. Lásce, která nemá žádná očekávání a neklade si žádné podmínky. Jenom prostě je. Učí mě lásce, kde hlavní roli hraje vděčnost za chvíle, které je nám dáno spolu prožít, tady a teď.