NAŠE ZVÍŘÁTKA
Oliva
Nazdárek já jsem Olivka
(Göttingenské prasátko).
Máňa
Psst poslouchej já jsem husssá labutí a říkají mi Máňa.
Když se vyklubete na svět jako malé house, čekáte, že Vás přivítá maminka a že se kolem Vás budou batolit ségry a bráchové. Aspoň takhle jsem si to představovala, když jsem si ještě snila uvnitř vajíčka. Pak něco puklo, já se vykulila na svět a kolem mě bylo jen bílé ticho. Žádná maminka, ani sourozenci. Nic jen ticho. Pak mě najednou někdo vzal a HURÁ, slyšela jsem husí štěbetání. Určitě mě nesou za maminkou. Jaaau, dostala jsem ránu za krčíček a pak další do hlavičky a pak další a další. Už jsem si myslela, že je po mně, když jsem slyšela. Honem jí vem než jí uštípají. Jenže to už mi bylo jedno. Nechtělo se mi tady být. Co tu budu dělat? Nemám maminku ani sourozence. Nikdo mě vlastně nechce. Asi jsem měla zůstat ve vajíčko jako ostatní. Tenhle svět není k malým husičkám moc přátelský. Zatímco jsem seděla na dně kyblíku, který se kymácel a asi někam cestoval, moje dušička si přemýšlela, jak se dostat ven z malého žlutého tělíčka. Když najednou.....najednou.....byla tam maminka. Maminku poznáte hned. Jde z ní růžové světlo a teplo. A je Vám u ní taaak dobře. Něčí ruce mě vzali a já se ocitla v oparu lásky a tepla. Už se mi vůbec nechtělo umřít. Mám svoji maminku. Budu u ní spát pod křídly. A taky si jí musím hlídat, když se mi hned na začátku života ztratila. /
A tak naše Máňa vyrostla v posteli a dodnes spí u postele jako hlídací pejsek. Svoji lidskou maminku si střeží stále. Jen s tím rozdílem, že místo roztomilého housátka běhá po Pohádkové zahradě pěkně velká husička. Až k nám přijdete, nemusíte se jí bát. Sice hlasitě křičí a kejhá, ale to se Vám jen snaží vypovědět všechno, co se od rána v zahradě událo. A že toho každý den není málo.
Mája
Ahoj já jsem Májenka, maminka byla holandská zakrslá kozička Anežka a tatínek je kozlík Matěj z Pohádkové zahrádky. Narodila jsem se doma v postýlce. No fakt. Myslíš, že se kozička nemůže narodit v posteli? Tsss. Náhodou může a taky může jezdit autem a spát na gauči a v létě se jezdit koupat k vodě. My kozičky jsem totiž děsně chytré víte? Umím chodit na záchůdek a taky vím, že doma se kytičky nežerou. Miluju dobrůtky a svojí paničku. A nemám ráda zimu a mokro. Víte, co je nejhorší? Mít mokrá a studená kopýtka. Když prší, tak mě tedy ven nedostanou. Až k nám přijdete do Pohádkové zahrady, tak Vám zkontroluju kočárek nebo kabelu. No musím vědět, jestli tam pro mě náhodou nemáte nějakou tu dobrůtku. Nemáte? Tak to Vás možná trknu. Ale jen malinko, abyste věděli, že příště mi máte přinést aspoň mrkvičku.
Ahoj já jsem Ťapinka
Už když jsem se narodila jako malé koťátko, bylo mi jasné, že tenhle svět se s kočkama nemazlí. No vážně. Bylo nás 5 malých kočičích miminek. Měli jsme často hlad a byla nám zima. Moji sourozenci se postupně ztráceli, až jsem zůstala jen já a moje sestřička Minda. Nějací lidé, co se o nás občas starali, nás jednoho dne vzali a strčili za velkou zelenou bránu, na které byl nápis Pohádková zahrada. Byly jsme obě ještě malá koťátka, hladová a tolik vyděšená. Takže když u brány zastavilo auto, honem jsme se pod něj schovali. Dlouho nám ale ta schovka nevydržela. Objevily se další ruce, které nás zpod auta vytáhly. Báli jsme se, že už je s námi konec. Jenže ty ruce vůbec nebyly zlé. A patřil k ním i hlas, milý a konejšivý. Najednou jsem ležela v teplém pelíšku, před sebou mističku mlíčka pro koťátka, které tak báječně hřeje v bříšku. A ty ruce hladily a konejšily. Mrkla jsem na Mindu. Tady je asi kočičí nebe. Tady už sestřičko moje milá zůstaneme navěky.