Šérchán

14.06.2021

Nemusíš být nutně u všeho... přibrzdil mě Pepíno. Jen jsem pokrčila rameny, no nemusím, to je fakt. Ale na druhou stranu, od toho jsem tady. Komu ti lidé mají zavolat, když potřebují pomoct? Nemůžu nejet, prostě nemůžu. Když mi před chvílí zavolala kamarádka Jaruška, že jejich Šérchána asi srazilo auto a že to s ním vypadá zle, rychle jsem dávala dohromady přepravku, deku, rukavice a pár věcí na první pomoc. "no hlavně chci vidět, jak budete chytat divokýho kocoura," počastoval mě ještě Pepíno optimismem. Jen jsem mávla rukou. Pravda je, že Šérchána jsem znala jen z vyprávění. Divoký toulavý kocour, který jednou přišel k mojí kamarádce na zahradu. Vyhublý a dotrhaný. Dala mu najíst a časem mu udělala místo v dílně, kam se chodil schovávat před světem. Rychle si zvykl chodit na krmení a během krátké doby se z něj stal obrovský statný kocour. Takový ten rváč a postrach vesnice, co nechává své potomky všude, kde je možnost. Nějakou dobu jsme řešili, jak ho ulapit a nechat vykastrovat. Jenže Šérchán jako by to vytušil, vždycky zmizel a ukázal se až když už na něj nikdo nečekal. Nikdy k sobě nenechal nikoho přiblížit, dokázal zmizet ve vteřině jako duch. Občas bydlel v dílně a jindy se neukázal celé týdny. Cestou jsem si říkala, že to s ním třeba nebude tak zlé. Už první pohled od brány mě ale vyvedl z omylu. Šérchán ležel na konci zahrady u zdi a ztěžka dýchal. "Blbý vid?" Jaruška jen stěží polykala slzy. Zhluboka jsem se nadechla. Fakt blbý. Kocour prakticky neměl půlku spodní čelisti. Z tlamičky a z velké boule pod okem mu stékaly potůčky hnisu. Pomaličku jsem se k němu pokusila přiblížit. Nepočítal jsem s tím, že bude tak rychlý. I přes viditelné utrpení kocour vyrazil proti mně a schoval se za lavičku pod terasou. "Toho asi nechytíme," Jaruška nám moc šancí nedávala. Poprosila jsem ji o sklenici vody. Bylo mi jasné, že jestli nám zmizí, bude někde sám umírat. V bolestech, hlady a žízní. Ale taky mi bylo jasné, že jestli ho chytím, je to jeho první a zároveň poslední cesta. Šérchán ležel za lavičkou, pokukoval po mně a ztěžka dýchal. Sedla jsem si kousek od něj. Dívala se před sebe a pomalu upíjela vodu. Všechny barvy jakoby najednou změkly. Svět se utišil. Byla to ta chvíle, vteřina "přecvaknutí". Já jsem věděla a Šérchán taky věděl. Pomalu, pomaličku jsem se otočila a pohladila jsem ho po slepeném kožíšku. Zatnula jsem zuby, pohled na kosti, které mu trčely ze zbývající čelisti nebyl pro slabé povahy. Nevzala jsem si ani rukavice. Nemusela jsem na něj mluvit, rozuměli jsme si beze slov. Pomaličku, opatrně jsem to kdysi velké kocouří tělíčko zabalila do ručníku a položila do přepravky. Vůbec neprotestoval. I v autě je ležel a díval se na nás očima, které chápaly a věděly vše. Nemňoukal, neprotestoval. V ordinaci na něj ještě koukli, aby nám řekli, to co už jsme věděli, tady se opravdu nedalo nic dělat. Jasně, už jsme zachránili kočičku s roztříštěnou čelistí, ale když vám spodní půlka chybí, jen těžko něco uděláte. Naposledy jsem Šérchána pohladila, v tu chvíli si tiše zamňoukal. Nevím, jestli to bylo poděkování a nebo mi říkal, ať už mu dám pokoj a necháme ho konečně jít. Usnul tiše, jeho dušička vyrazila prohánět kočky někam za duhový most a nechala nám tu jen prázdnou schránku. Zaplatila jsem za veterinu a vydali jsme se zpět. Cestou k domovu, těsně před vesnicí nám cestu překřížil kocour... Šérchán. Seděl na kraji na příkopě a díval se na nás očima...no kdybych nevěděla, že jsme Šérchána právě vyprovodili za duhový most, přísahala bych, že je to on. Rychle jsem vystoupila z auta a zkusila se k němu přiblížit. Kocour na mě prskl a jedním skokem zmizel v poli. Ještě na chvíli se mihl na kraji řepky, otočil se na mě a na Jarušku a zamňoukal. Pak už jediným skokem zmizel a já si říkám. Byl to Šérchán....nebyl, snad nějaký jeho potomek.... Kdo ví.... 

Vytvořte si webové stránky zdarma! Tento web je vytvořený pomocí Webnode. Vytvořte si vlastní stránky zdarma ještě dnes! Vytvořit stránky