Často se nás lidé ptají, proč jsme se rozhodli zachraňovat zrovna hospodářská zvířata. Co bylo tím spouštěcím momentem, který posunul náš život od chovu terarijních zvířat ke kozám a ovcím? Když píšu tyhle řádky, kousek ode mě na gauči leží kozička. Vedle v ložnici se Pepíno kouká na televizi a malá ovečka Heidi mu leží u nohou. Proč se snažíme změnit to, jak lidé vnímají hospodářská zvířata? Proč chceme, aby pochopili, že stejně jako naši domácí mazlíčci, psi a kočky i tyhle bytosti dokáží dávat lásku, mají radost, ale také cítí bolest, strach.... Pomalu odemykám zadní vrátka vzpomínkám. Jdu zpátky v čase do doby, kam se už několik let nevracím. Rána, která mi kdysi zůstala v srdci se sice zahojila, bolestivá jizva, ale zůstala. Zavírám oči a vracím se znovu do těch chvil, kdy jsem netušíc, co mě čeká zvedla vyzvánějící telefon, abych jedním kývnutím změnila život nejen svůj, ale nás všech.

"Romčo, mám tu předčasně narozené kůzle, holčičku. Máma jí nechce a nemá ani mlíko. My chodíme do práce, nezvládneme se o ní starat. Nechceš jí zkusit zachránit?" Tak přesně takhle začala naše nová cesta. Telefonátem kamarádky, která nechtěla nechat zemřít malé kůzle. Netušíc, do čeho se vlastně ženu jsem kývla. Za sebou řadu zkušeností s odchovem nejrůznějších nedonošenčat, mi představa malého kůzlete, které dokrmím a následně vrátím do stáda, připadala celkem v pohodě. Obvolala jsem Lůcu a Pepína s tím, že budeme dokrmovat malou kozičku a že se za chvíli sejdeme doma. Katce zavolala, ať dorazí i s kůzletem za půl hoďky a celá natěšená se vydala k domovu. Doma už na mě čekala Lůca i s měsíčním Márlíčkem. Byla jsem právě novopečenou babičkou a mateřsko/ babičkovská láska ze mě sálala na deset kilometrů. Kdybych mohla tak určitě i kojím. Takže jsem si to kůzle pravděpodobně někde vytvořila. Pepíno nám dělal bylinkový čaj, Lůca kojila Márlíčka, když dole u branky někdo zazvonil. To bude Katka, vyběhla jsem natěšená dolů ke dveřím. Čekala jsem malé kůzle, čekala jsem, že bude roztomiloučké, ale na to, co uvidím po otevření branky jsem naprosto nebyla připravená. Katka držela v ruce ne kůzle, ale kůzlátko. Maličkatou plyšovou hračku, která se mi vešla do dlaně. Kozí holčička byla maličká, maličkatá, vážila sotva pár gramů a na tenoučkých nožičkách nedokázala ani stát. Opatrně jsem si jí od Katky vzala a přitiskla jí k sobě. Ne nestalo se nic. Nezazněly zvony, ani kůry andělské, nepohnula se země, nevyšlo slunce zpoza mraků, ani se neobjevila duha. A přesto právě tenhle okamžik změnil celý můj další život. A nejen můj, ale následně i celé naší rodiny. Ve chvíli, kdy jsem tu malou kozí holčičku přitiskla na prsa se mi rozbušilo srdce a pocit, který zalil celé moje bytí byl nepopsatelný. To kůzle se v jedné jediné vteřině stalo mojí součástí. Katka mi dala ohřívací dečku, sušené mléko pro malé děti, kterým ji doposud krmili, a ještě nějaké rady mi říkala, vlastně jsem jí pořádně ani nevnímala. Jediné, co jsem v tu chvíli cítila bylo teplo té malé holčičky v dlaních a svoje srdce. Zapadla branka, bouchly dveře od auta a já najednou stála s kozičkou sama a propadala se v čase kamsi ... "Tak kde jste, pojďte nahoru, ne." Pepínův hlas mě vrátil zpátky do reality a já vyrazila po schodech nahoru k nám do bytu. Nahoře zavládlo jak nadšení, tak zděšení. "Bože ta je maličká. Ukaž to mlíko, co jí dávali." Lucka odložila spícího Márlíčka a pohladila prstem malou kozičku, která ležela na vyhřívací dečce, jako naaranžovaná dekorace. "To jí teda rozhodně nedávej, to je mlíko pro starší děti. To nestráví. Chtělo by to mlezivo. Nebo aspoň kozí mlíko sehnat někde a rychle." Dnes, kdy mám doma neustále zamražené mlezivo a sušené mléko pro kůzlata i jehňata si říkám, kde jsme vůbec vzali odvahu do toho jít. Neměli jsme žádné zkušenosti s odchovem koz nebo ovcí. Netušili jsme, co taková kozička potřebuje, a přesto jsme s naivitou laiků předpokládali, že to zvládneme. Zatím to ovšem na happy end příliš nevypadalo. Kůzle leželo bezvládně na dečce a už ani hlavičku neudrželo zdvihnutou Ten pohled upřený do sebe jsem tak důvěrně znala. Pohled smířené bytosti, která se rozhodla opustit tenhle svět. "Měli bychom zavolat někomu, kdo má s odchovem koz větší zkušenosti. Vůbec nevíme, co s ní a ona umírá." Lucka pomrkávala, aby zakryla slzy. Stejně jako já, ani ona nesnáší pohled na trpící zvíře. Mně rostl v krku knedlík, který mě dusil a vháněl mi slzy do očí. Opatrně jsem hladila to maličkaté bezvládné tělíčko a slzy si našly svou vlastní cestu. Klouzaly dolů po tvářích a na bílých kozích zádech hloubily cestičky. Kozička to ani nevnímala. Potřebuju pro ni mlíko, nutně, bleskla mi hlavou myšlenka, kterou jsem se ale neodvážila říct nahlas. "Podej mi flašku. Odstříkám ti pro ní mlíko. To je jediný, co teď můžeme udělat." Svět se zas pomaličku roztočil po své ose. Moje spojení s Lůcou naštěstí stále funguje. A myšlenka, která mi blikla hlavou a kterou jsem se neodvážila vyslovit nahlas doputovala až k ní a tady našla živnou půdu. Během chvíle jsem měla pro kůzlátko skleničku mateřského mléka. Opatrně jsem vsunula malíček do maličké kozí hubičky. Pepíno mezitím naplnil nejmenší injekční stříkačku mlékem. Koutkem hubičky jsem jí přes malíček opatrně po kapkách pouštěla mléko do malého krčíčku. "Bože dej pozor ať jí neutopíš," Pepíno byl víc nervózní než já. Pouštěla jsem jí do krku kapku po kapce v děsu, že když zmáčknu stříkačku o trošku víc, bude mít všechno v plicích a utopí se. Takhle po kapkách jsem do kůzlátka dostala pár mililitrů. Pak už přestala i polykat a hlavička jí bezvládně padla na polštářek. Rozhodně nevypadala o moc líp. Spíš hůř. Horečně jsem přemýšlela komu zavolat. "Martinu, volej Martinu, ta má s kozama zkušenosti." Naše kamarádka veterinářka Martina, chová kozy a ovce. Roztřesenými prsty vytáčím Martiny číslo. "Marti, mám tu maličkatou kozičku, právě narozenou, máma ji nechce. Myslíš, že bychom ji zvládli odchovat?" Martina je realistka, někdy trošku drsná (to dělá to povolání veterináře), ale hlavně patří do té sorty kamarádek, která můžete zavolat ve dvě ráno a víte, že vám ten telefon vezme. A taky že když se chystáte udělat kravinu, tak nebude s úsměvem přikyvovat, ale pokusí se vám v tom minimálně zabránit. "Tak hele, rozhodně bych do toho nešla. Jestli koza to kůzle nechce, tak moc dobře ví proč. Nepleť se přírodě do cesty. A navíc, jestli nedostalo hned mlezivo, tak má stejně podraženou imunitu a ty to budeš piplat a starat se o to a za půl roku ti chytne průjem a máš po koze. Já už to takhle zkoušela a podruhé bych do toho rozhodně nešla." Telefon jsem měla nahlas, takže jsme Martiny slova slyšeli všichni. Seděli jsme v obýváků jak opaření a mně do očí opět vyhrkly slzy. Nad čajem jsme zasedli k rodinné poradě. "Co s ní uděláme, tohle sami nezvládneme. Je tak maličká a zbědovaná". "Se nediv, jestli ležela v týhle zimě celou noc venku a nedostala žádný mlezivo ani kozí mlíčko". Byl začátek března, kdy se teploty venku v noci pohybují kolem nuly nebo i pod bodem mrazu a poslední noc, kdy se to malé chůdě narodilo, byla docela mrazivá. Chtělo by to zavést ji k někomu, kdo si s ní poradí. Pohled na ní byl opravdu žalostný. Bezvládné tělíčko sotva je vidět jak dýchá, hlavička spadlá z polštáře. Alespoň se netrápí a je jí teplo, říkala jsem si a polykala slzy, aby si toho ostatní nevšimli. To jsem nám zas zavařila. Čaj pomalu vychládal a mezi nás se vkrádala beznaděj. Tak tohle už podruhé neudělám, nám, ani tomu zvířátku. Vím, jak všichni prožíváme odchody a tahle malá kozička nevypadá......najednou mě z chmurných myšlenek vytrhnul zvláštní, neznámý zvuk. Zvuk, který jsem dosud nikdy neslyšela, ale který budu slýchat další roky a léta v menší či spíše větší intenzitě. Zvuk, který se po čase svou hlasitostí a kadencí bude podobat vzletu tryskového letadla. Teď však bytem zazněl tiše jako zapípání malého ptáčka. "Mamíííí, kde jsíííí, najdi měěěě". "Kůzlátko se ozvalo", rychle jsem vyskočila a málem se přerazilo o křeslo, jak jsem rychle běžela k ohřívací dečce. Kůzle stálo na vratkých nožičkách, a když mě uvidělo, radostně začalo vrtět maličkatým ocáskem. Už nepokrytě jsem se rozbřečela "ty moje malá maličká," hladila jsem a pusinkovala kozičku, zatímco mi Luca odstříkala další mlíko. Na malíček se malá vrhla, jako kdyby nic jiného nikdy ani neznala. Hlavinkou mi drkla do dlaně, aby se hned na to přisála. Pomalu, pomaloučku jí opět spouštím mlíčko do krku a kůzle pilo a polykalo a pije a polykalo. Časem tě naučíme pít z flašky, to bude lepší. Kůzlátko okamžitě přestalo pít a kouklou na mě svýma nádhernýma očima, které lemují obrovské řasy. "Neci flafku, mam maminku," projevila se poprvé malá kozička aby nás připravila na to, že to s ní nebudeme mít až tak úplně jednoduché. Časem zjistíme, že její rozhodnutí se rovnají tuhnoucímu betonu a nikdo z nás nemá nervy jak sbíječku, aby je dokázal rozbít. Malá kozička se bude přes můj malíček krmit více jak půl roku. Flašku nikdy nepřijme a nebude z ní pít. "Nechci flašku, chci maminku, její argumenty jsou i budou neměnné a ze svých názorů neustoupí, ani když už by se dávno měla pást. V té době jsme ještě netušíli, co nás při soužití s kozičkou čeká. V té době u nás převládlo nadšení nad maličkatým drobečkem, nad zázrakem života, který si opět našel svou cestu. Anežka obrátila náš život vzhůru nohama a její obrázek si dodnes hýčkám jako jeden z nejkrásnějších darů, které mi život mohl dát.